Moderní Praha

Moderní Praha


19. století sebou přináší velký technický pokrok a ten se projevuje i v architektuře. Praha se zvětšuje, vznikají nové části, stěhuje se sem velké množství lidí a stavějí se nejen nové obytné domy ale i nová kulturní a společenská centra. Bohužel tomuto rozvoji muselo ustoupit mnoho historických budov a tak nenávratně zmizelo množství památek na Starém městě ale i mimo něj. Na uvolěném místě se stavějí nové budovy, které dávají hlavně centru Prahy dnešní podobu.

Zajímavý objekt vlastní rodinné vily a ateliéru si do posledních detailů navrhl sám sochař, malíř a grafik, mystik a symbolista František Bílek (1872 - 1941) v roce 1910. Vilu postavil v roce 1911 stavitel Antonín Hulán. Celý projekt prostupovala idea obilného pole, . .

Celý článek Zajímavý objekt vlastní rodinné vily a ateliéru si do posledních detailů navrhl sám sochař, malíř a grafik, mystik a symbolista František Bílek (1872 - 1941) v roce 1910. Vilu postavil v roce 1911 stavitel Antonín Hulán. Celý projekt prostupovala idea obilného pole, půdorys objektu představuje stopu kosy v obilném lánu, kamenné sloupy jako stylizovaná stébla a klasy, pole symbolizovala i rovná střecha objektu, první tohoto typu v Praze. Tuto hlavní myšlenku dotvářel i interiér - vyřezávané dveře, kované kliky ve tvaru klasu. Na knihovně, skříních i židlích jsou vyřezávané symboly, ve výklenku zimní zahrada s bílým nábytkem. Majitel si navrhl i vlastní vytápění. Celý interiér je propojen úzkými chodbičkami či malými okny. Vila ve stylu symbolismu (secese) z počátku století s červenými cihlami, bílými okenními rámy a stupňovitými balkony patří mezi unikátní pražské stavby.Vila byla pro Františka Bílka domovem, ateliérem i galerií. U schodiště v zahradě stojí Bílkovo pískovcové sousoší Komenský se loučí s vlastí z roku 1926. Pro tuto plastiku se v Praze nemohlo dlouho najít místo, až ji roztrpčený autor umístil na svůj pozemek. Původně zde snad měla stát plastika Mojžíše, která je dnes v sousedství Staronové synagogy v malém sadu mezi Maislovou a Pařížkou ulicí. František Bílek zemřel v roce 1941, rok po jeho smrti byla ve vile založena Bílkova galerie a zpřístupněn jeho ateliér. V roce 1963 darovala celý objekt Bílkova manželka městu Praze s představou, že se zde vytvoří památník včetně původního vybavení místností. Tento odkaz byl Galerií hlavního města Prahy naplněn až v roce 1993. Poslední rekonstrukce Bílkovy vily skončila 15. 5. 1999, kdy byla opět zpřístupněna veřejnosti. Vystavená sbírka nábytku však není úplná, protože její část si nechala umělcova vnučka žijící ve Spojených státech. Expozice obsahuje plastiky, kresby a grafické listy Františka Bílka. Bílkova vila je tedy dnes stále majetkem Galerie hlavního města Prahy již od roku 1963. Od podzimu 2007 se připravuje rozsáhlá rekonstrukce interiéru a zahrady u vily. Vznikne tu Centrum Františka Bílka.

V 2. polovině 19. st. se rodil pražský železniční uzel. Společnost Dráhy císaře Františka Josefa I. měla za úkol propojit již existující tratě s novým spojením mezi Prahou a Vídní a propojit i tehdejší pražská nádraží (dnešní Masarykovo a Smíchovské). Takový úkol mohlo plnit jen nové nádraží.

Celý článek V 2. polovině 19. st. se rodil pražský železniční uzel. Společnost Dráhy císaře Františka Josefa I. měla za úkol propojit již existující tratě s novým spojením mezi Prahou a Vídní a propojit i tehdejší pražská nádraží (dnešní Masarykovo a Smíchovské). Takový úkol mohlo plnit jen nové nádraží. V r. 1869 začaly práce za městskými hradbami mezi Koňskou a bývalou Špitálskou branou. V r. 1871 zde byla dokončena stavba vznosné budovy nádraží v novorenesančním slohu podle návrhu architektů Ignáce Ullmanna a Antonína Barvitia se jménem nádraží Františka Josefa I. 14. prosince 1871 přijel po nové trati první vlak z Vídně a přivezl 9 cestujících. Zpočátku jezdilo mezi Prahou a Vídní 6 osobních a 2 nákladní vlaky za den, přičemž cesta z Prahy do Tábora trvala 3 hod. 46 min. Během několika let nádraží získalo spojení se všemi drahami ústícími do Prahy a počet osobních i nákladních vlaků rychle rostl. Nádraží již nestačilo, bylo třeba vybudovat nové ústřední nádraží pro osobní dopravu v Praze. Fantova budova V soutěži zvítězil v r. 1899 arch. Josef Fanta. V letech 1901 - 09 se za plného provozu stavěla nejen nová budova, ale probíhala i rekonstrukce kolejiště, podchodů a hal. Kolejiště o rozměrech 235 x 76 m bylo zastřešeno dvěma ocelovými obloukovými konstrukcemi o rozpětí 33,3 a výšce 18 m (autoři ing. J. Marjanko a R. Kornfeld). Fantova budova, které se pro její vzhled říkalo "zámecké nádraží", se zachovala dodnes. Je postavena v tehdy oblíbeném bohatém secesním slohu. Má kopulovitý vestibul vyzdobený sochaři Františkem Kraumanem, J. Pikartem, Bedřichem Šimonovským a malířem J. Fröhlichem. Po stranách jsou dvě věže zdobené alegorickými plastikami Stanislava Suchardy a Hanuše Folkmanna. Na jižní věži s hodinami vytvořil Čeněk Vosmík sochy Géniů držících zeměkouli. Dekorativní sochařskou výzdobu fasády i interiérů doplnil Ladislav Šaloun, nástěnné malby dvorských místností provedl Václav Jansa a Viktor Stretti. Po stranách vestibulu jsou dvě patrová křídla, v nichž jsou restaurace, kanceláře provozu a ubytovna, v pravém křídle je reprezentační sál a bývalý císařský, dnes prezidentský salonek se secesním vybavením a dekorací stěn (dřevěné obklady, malby, štuky, zrcadla). Před nádražím byl Vrchlického sad, založený 1876 zahradníkem Ferdinandem Malým a upravený Františkem Thomayerem. Značná část překrásného parku s jezírkem a skalkou musela ustoupit stavbě nové odbavovací haly v letech 1972 - 79 podle projektu Josefa Dandy, Jana Bočana a Aleny a Jana Šrámkových. Došlo ke spojení Fantovy secesní budovy s novou architekturou, která převzala hlavní zátěž odbavení tisíců cestujících. Hala o rozloze 18 200 m2 je z kovu a skla, keramické obklady stěn navrhla Helena Samohelová, informační systém Jiří Rathouský. Z haly jsou vstupy do metra trasy C stanice Hlavní nádraží, která byla otevřena v r. 1974. Nad halou vede severojižní magistrála, jejíž oba směry se zde spojují. V letech 1983 - 89 byla také dokončena stavba třetího vinohradského tunelu a v r. 1993 a 94 přibyla tři další nástupiště. V r. 1990 byl do názvu Hlavní nádraží připojen doplněk Nádraží prezidenta Wilsona. Při té příležitosti zde velvyslankyně USA Shirley Temple-Black odhalila jeho pamětní desku v hale. Názvy nádraží Od roku 1871 se nádraží jmenovalo Praha nádraží Františka Josefa I. S příchodem republiky bylo nádraží přejmenováno v r. 1919 na Praha Wilsonovo nádraží, v r. 1928 byla v parku před nádražím odhalena socha Woodrowa Wilsona. Za protektorátu Němci pomník odstranili a název nádraží změnili 15. února 1940 na Praha hlavní nádraží. Po válce se do r. 1948 vrátil název Wilsonovo nádraží, který byl od ledna 1953 opět změněn na Praha hlavní nádraží. V r. 1990 byl do názvu Praha hlavní nádraží připojen doplněk nádraží prezidenta Wilsona. Při té příležitosti zde velvyslankyně USA Shirley Temple-Black odhalila jeho pamětní desku v hale. Rekonstrukce V prosinci 2006 byla zahájena rekonstrukce Hlavního nádraží, která by měla být dokončena v roce 2010. Rekonstrukci provádí italská firma Grandi Stazioni a bude rozdělena do pěti etap. Nejprve začne přestavba levé dolní a horní části odbavovací haly, v místě, kde bývala úschovna zavazadel, vznikne nové Centrum odbavení cestujících, nové přepážky a rychlopokladny. Poté bude zahájena renovace pravého křídla, kde by měly vzniknout obchody, kavárny a restaurace. Hlavním autorem projektu je architekt Patrik Kotas.

V místech, kde v letech 1992 - 1996 vyrostla budova Tančícího domu, stával dům, který byl zničen při americkém leteckém náletu na Prahu 14. února 1945. K téměř úplnému odstranění trosek došlo v roce 1946, definitivně až v roce 1960, a to demolicí zbývajících kleneb a zbytků zdiva.

Celý článek V místech, kde v letech 1992 - 1996 vyrostla budova Tančícího domu, stával dům, který byl zničen při americkém leteckém náletu na Prahu 14. února 1945. K téměř úplnému odstranění trosek došlo v roce 1946, definitivně až v roce 1960, a to demolicí zbývajících kleneb a zbytků zdiva. Přestože o zástavbě proluky bylo rozhodnuto již v roce 1963, k zásadnímu kroku došlo až v roce 1992, kdy pozemek zakoupila nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden. Ke stavební realizaci byl vybrán projekt architekta Vlada Miluniče (nar. 1941 v chorvatském Záhřebu). Milunič si ke spolupráci přizval světově uznávaného architekta a designéra Franka O. Gehryho (nar. 1929 v Torontu). Základní kámen byl položen 3. 9. 1994 a hrubá stavba byla dokončena v únoru 1996. Slavnostní otevření se uskutečnilo 20. 6. 1996. V jádru administrativní budova má devět nadzemních podlaží a dvě podlaží podzemní. Konstrukce objektu je železobetonová a bylo zde použito devadesát devět originálních fasádních panelů. Stavba byla v úrovni ustálené vodní hladiny spodní vody založena na železobetonové desce podporované soustavou vrtaných pilot. Staticky byly podchyceny i oba sousední objekty. Budova je též nazývána metaforicky "Tančící dům". Toto pojmenování získala díky svým věžím, které připomínají postavy tanečníků Ginger Rogersové a Freda Astaira. Tanečníka představuje věž kamenná a jeho partnerku věž skleněná. Na vrcholu věže symbolizující postavu muže je kopule s konstrukcí z kovových trubek potažená nerez síťovinou s oky o rozměrech 10 x 10 mm, zahalená do pomyslných vlasů. Představuje hlavu medúzy. Autorem této kopule je Frank O. Gehry. Interiéry byly z části navrženy britskou architektou českého původu Evou Jiřičnou. Budova získala prestižní ocenění amerického časopisu Time - zvítězila v kategorii design roku 1996.


Copyright © - RLD internet

Kurzy.cz

EUR změna
GBP změna
USD změna
CHF změna
In-počasí
TOPlist
baner-pražský hrad



Doporučujeme: AD-Nemo-Inspektor nemovitostí | Stavby Manhart